O ruské emigraci v Československu
Vladimír Karpenko
VZPOMÍNKA:
Dimitrij Sergejevič N.,
část 1
21. dubna 2009
Věnováno muži, na jehož pohřbu jsem byl před pětatřiceti lety
„Není to špatně napsané, ale víte, spíš je to tak trochu pastýřská idyla.“ Muž sedící proti mně si prohrábl sněhobílou bradku a dodal, že je ale rozhodně zázrak, když taková kniha mohla vyjít. Bavili jsme se o tehdy vydaném proslulém díle Alexandra Solženicyna „Jeden den Ivana Děnisoviče“. Starší pán, Dimitrij Sergejevič, měl nárok na poněkud přísnější kritiku knihy – vrátil se před časem z týchž míst, kde byl i slavný spisovatel, totiž z gulagu. Jen jejich cesty tam byly odlišné. Tak jako mnoho jiných před ním i po něm, ani Dimitrij Sergejevič nikdy nestál před soudem, tak jako oni se dozvěděl jen od kohosi v podstatě bezejmenného, že je za spolupráci s mezinárodní buržoazií odsouzen na deset let uvěznění v koncentračním táboře. Ostatně i tu spolupráci mu vysvětlili jiní a později. V těchto kruzích se samozřejmě nezmiňovala možnost předčasného podmínečného propuštění. Spíš následovalo varování, že další roky lze bez problémů přidat. Pochopitelně také bez soudu.
Dimitrij Sergejevič vstoupil do mého života shodou okolností, jíž do nemalé míry napomohla skutečnost, že můj tatínek byl rovněž Rus. Oba muže spojovala kromě původu také zbožnost, víra v Boha a v jeho zázraky. U tatínka to byl zázrak, že se do gulagu nedostal, u Dimitrije Sergejeviče, že ho přežil. Tento muž soudil, že máme alespoň jednou v životě nárok na zázrak; jde pak o to, zda si takovou skutečnost uvědomíme a vezmeme si z ní ponaučení do dalších let. Přiznám se, že v jeho případě a jemu podobných to bylo ponaučení, které je obtížně přenosné. Pokud je to vůbec možné. Můžeme opakovaně naslouchat varovným osudům, ale, jak dějiny mnohokrát ukázaly, především si to sotva představíme, ovšem hlavně, v lidské povaze je hloupá, pošetilá důvěřivost. Minulé století bylo stoletím totalit, a vždy byl jejich model velmi podobný, až dětinsky prostý: lákavé sliby následované krutou represí, aby se ti, kdo nesplnitelné sliby dali, udrželi u moci. Jen se ptám, zda nás něco podobného zase nečeká … Zapomínáme až příliš rychle.
Když byl Dimitrij Sergejevič propouštěn z gulagu, velitel tábora mu prý tehdy řekl, že to byla berijovština, tedy vlastně jakýsi omyl, přehmat. Tím byl v prvním kole vyřešen akt rehabilitace, v baráku, který sloužil jako táborová kancelář, především přijímací. Poměr mezi přijímanými a propouštěnými vězni byl výrazně ve prospěch prvně jmenovaných. Dimitrij Sergejevič byl tak prostě zaznamenán jako jedna z nesčetných a dodnes nespočítaných obětí represí posléze nazývaných dnes již zažitým eufemismem „nezákonné“, i když, jak ještě uvidíme, ve skutečnosti trestní zákoník v tom hrál roli, byť pohříchu jen formální.
Konstatováním, že došlo k jakémusi podivnému a normálnímu člověku sotva pochopitelnému omylu, jako by vše bylo napraveno. Deset let života v táborech, kde si v kterémkoli okamžiku nikdo nebyl jist, zda v příští chvíli ještě bude naživu. Připomínám pro ty, kdo nepamatují, že termín „berijovština“ se pojí s Lavrentijem Pavlovičem Berijou (1899 – 1953), šedou eminencí sovětské moci, od roku 1940 ministrem vnitra, jehož svědomí bylo obtíženo snad vším, co nás ze zločinů napadne. Možná, že nám ani fantazie nebude stačit. Několik měsíců po Stalinově smrti byl za okolností dodnes nepříliš jasných zatčen a popraven.
Třebaže v kanceláři tábora rehabilitován, v tehdejším Československu měl Dimitrij Sergejevič i nadále pečeť podezřelé osoby. Především ruský emigrant, navíc, kdo ví, za co byl vlastně vězněn, nemluvě o tom, že asi tím nenabyl vřelých sympatií k sovětské moci. Poslední závěr byl skutečně oprávněný. Jako podezřelý měl problém sehnat práci, takže ho do jisté míry živila manželka. Aby si přivydělal, začal Dimitrij Sergejevič překládat z ruštiny, což mu střídavě zakazovali a pak zas na čas povolovali. Jistě, dá se někomu tak podezřelému svěřit důležitější překlad? Můj tatínek se zabýval také překladatelskou činností, ovšem oficiálně, povětšinou večer doma. Bral tedy občas překlady krajana na svoje jméno. Až později jsem si uvědomil, že našim institucím nebylo divné, jak pilný překladatel je můj tatínek a jak široké spektrum odborných témat překládal. Nebo si někdo toho přece jen všiml a mlčel? I v tehdejších dobách se našli slušní lidé.
Oba ruské emigranty původně seznámil muž, jehož jsem znal jen málo. Bohužel. Také překládal, ale z angličtiny. Pocházel z Ruska, žil před válkou v USA, za války bojoval v americké armádě a byl vážně zraněn, tuším v Itálii, a po válce už zůstal v Československu. Neměl snadný život a to nejen pro následky zranění, na které posléze zemřel. Přitěžující okolností mu byla především služba v americké armádě; v oněch letech byl v očích oficiálních československých míst potenciálním špiónem. Navíc byl židovského původu, což už bylo moc najednou. Naštěstí na něj americké úřady nezapomněly a dostával vojenskou penzi, ne velkou, ale stačila k průměrnému životu.
Dimitrij Sergejevič se takové přízni sovětských úřadů netěšil, on se jí patrně netěšil nikdo z těch, jako byl on. Obýval tedy malý byt na Pankráci, kam jsme chodívali na čaj doplněný nezbytnou velmi sladkou zavařeninou. Hostitel sedával v rohu pokoje v křesle, nad nímž visely ikony. Obvykle jsme se bavili o současném životě, občas také o vědě či literatuře. Třeba o Solženicynovi. Jen občas se vynořovaly vzpomínky, z nichž se mi postupně skládal obraz Dimitrije Sergejeviče, obraz, jenž však bohužel zůstal velmi neúplný. Tento muž se nevracel do minulosti rád a činil tak spíš výjimečně. I z těchto zlomků vystupoval pohnutý život. Jeho pouhá rekapitulace, jak řečeno neúplná, však zůstává statickou scénou, jíž chybí tón hlasu, gesta, výraz tváře muže, který jen občas řekl něco o sobě, takže jsem se vlastně nikdy nedozvěděl, kde se narodil a kdy. Z narážek se dalo soudit na velké město a na rodinu rozhodně ne chudou, zase ale ne mimořádně bohatou, nepochybně však vzdělanou. Také způsob opuštění Ruska zůstává ve tmách.
Dimitrij Sergejevič se mi vynořuje ze svých vyprávění až v Paříži, kde působil jako právník. Žil tu s manželkou pocházející z polské šlechty; o dítěti či dětech nikdy nemluvil a my se neptali. Někdy roku 1937 nebo snad trochu později se mezinárodní situace vyhrocovala a nesla známky rostoucího napětí. A právě tehdy se manželé přestěhovali do Československa – opět to typické prohrábnutí bradky a krátké vysvětlení – aby byli blíž vlasti, Rusku. Pro Dimitrije Sergejeviče bylo vlastí stále Rusko, domovem pak stát, kde zrovna žil. Před Francií pobýval v Československu a měl jakousi krátkou mezihru v Německu. V předvečer války se mu stala domovem Praha, krátce poté hlavní město protektorátu Čechy a Morava.
Pamatuji se, jak jsem se dost nevhodně zeptal, moje mládí mne snad trochu omlouvalo, zda Dimitrij Sergejevič pokládá s odstupem let svoje přestěhování do Prahy za dobrý nápad. Opět pauza, pocuchání bradky, pokřižování – Bůh Hospodin vede naše kroky, ale nevíme, jakými cestami. Zamýšlel tudíž bezpochyby, abych skončil tady, v Praze. Vyplnilo se to; Dimitrije Sergejeviče jsme doprovodili na zdejší ruský hřbitov. To předbíhám. Zatím končila válka a s ní protektorát, znovu tu byla Československá republika.
V obnoveném samostatném státě kdosi zazvonil v květnu 1945 u dveří bytu Dimitrije Sergejeviče. Vojáci s vínově červenými výložkami, vojska to NKVD, ministerstva vnitra. Tedy sovětského. Dimitrij Sergejevič si měl vzít nejnutnější osobní věci, především teplé, a jít s eskortou. Kam? Neptat se. Jeho manželka se pak ptala opakovaně; mlčely naše i sovětské úřady. I ty věci na cestu, jak se ukázalo, byly spíš navíc. Většinu sebrala eskorta, zbytek později někteří spoluvězni. Tak začal našemu známému nový život, který si do té doby nedovedl představit, a to přesto, že jako ruský emigrant věděl přece jen víc o tom, co se děje v jeho vlasti, kterou kdysi opustil. Předpokládal, že ho nečeká pastýřská idyla, ale tehdy neměl dost fantazie na to, aby si představil skutečnost.
část 2.
22. dubna 2009
Věnováno muži, na jehož pohřbu jsem byl před pětatřiceti lety
V předchozí části tohoto vyprávění jsem zanechal hrdinu příběhu opouštějícího Československo směrem na východ. Kam, to mu nikdo neřekl. Jen se dalo ze zacházení s ním a se spolucestujícími vcelku snadno vytušit, že nejde o výlet. Výletníky nedoprovází ozbrojená stráž. Až kdesi v Sovětském svazu mu řekl jakýsi důstojník, rovněž s vínově červenými výložkami vojsk NKVD, že on, Dimitrij Sergejevič N., je odsouzen na deset let koncentračního tábora. Život ve Francii, v Československu a v protektorátu se složil do obvinění ze spolupráce s mezinárodní buržoazií. Paragraf ten a ten, písmeno to a to sovětského trestního zákoníku. Takže označení „nezákonné“, jak jsem ho použil v předchozí části podle dobové terminologie, která v některých politických kruzích nevymizela dodnes, není tak docela přesné. Zákon tu byl, soud a soudce nikoli.
Bylo to opravdu podle zákoníku, díla to předválečné Stalinovy školy. Dimitrij Sergejevič ho měl, docela malou brožurku, neukazoval nám však „svůj“ paragraf, ale jiný – trest smrti pro nezletilé. Když před válkou za hladomoru vyvolaného násilnou kolektivizací vesnic chodily v noci na pole i děti uřezávat klasy obilí. To odbočuji. V případě Dimitrije Sergejeviče skutečnost, že nebyl sovětský občan, nebyla nikterak na překážku jeho odsouzení, ba naopak, byla to významná přitěžující okolnost. Měl takovým občanem být, a také by byl, kdyby neuprchl do nepřátelského zahraničí. Tudíž navíc zrádce a přisluhovač buržoazie, takže výše trestu, nejnižší možná v daném paragrafu, jak mu později jiný velitel vysvětlil, prý jen dokládá humánní přístup sovětské moci k takovému elementu. Používám opět dobovou terminologii; Dimitrij Sergejevič se stal číslem v gulagu, obecně pak elementem, samozřejmě nepřátelským.
Zmíněný humanismus se navíc projevil také tím, že Dimitrij Sergejevič směl za deset let párkrát napsat dopis manželce. Za odměnu. Pozoruhodné a ke cti pošty je, že dopisy došly snad všechny. Opačným směrem to tak dobře nefungovalo. Možná i proto, že na rozdíl od manželky se Dimitrij Sergejevič častěji stěhoval a ne vždy bylo předem jasné, kde skončí. O svém životě “tam”, jak obecně označoval tábory, jimiž prošel, vyprávěl jen málokdy. Kácel stromy, stavěl silnice, ale především šlo o budování velkých staveb komunismu, jak byly nazývány různé přehrady, továrny či zavodňovací kanály. Na stavbě jedné z přehrad se podíleli společně se ženskými tábory, samozřejmě stále nejpřísněji oddělenými. Jen zdálky viděli ženy, jak nosí stavební materiál, písek, cement, míchají beton. Stejně jako oni, muži.
Když se Dimitrij Sergejevič jednou rozpovídal trochu víc, zeptal jsem se, jak to mohl přežít. Opět pokřižování – Bůh Hospodin tak rozhodl. Tentokrát však nadpřirozená moc přibrala na pomoc osobu světskou. Pomocníkem v přežití se stal Alexander Dumas starší. Podivná kombinace si žádala vysvětlení a toho se nám dostalo. Když se v táborech spoluvězňové dozvídali, že Dimitrij Sergejevič žil na „západě“, dožadovali se vyprávění o neznámém vzdáleném světě. Pro ně opravdu pohádkovém; dalo by se dodat za sedmero horami a sedmero řekami. Těch řek bylo ještě víc. Pohádkový svět doplnil právě Dumas, o jehož díle někteří vězňové slyšeli, jiní dokonce něco četli.
Tak se stalo, že byl Dimitrij Sergejevič opakovaně žádán, aby vyprávěl děj těchto knih. Když na to vzpomínal, napodoboval jazyk vězňů, kteří žádali, aby jim vyprávěl „rómany“. To je podružný detail; faktem bylo, že pokud se naskytla příležitost, a bývala vzácná, přicházeli tři mušketýři, hned, i po dvaceti letech, hrabě Monte Christo trestal, o královnu Margot se ucházeli nápadníci, a nastupovaly další a další postavy z knih slavného romanopisce. Naštěstí byl Dumas velmi plodný autor a Dimitrij Segejevič měl jako právník výtečnou paměť. Byly to příběhy, pohádky pro ty, kdo žili ztracení, odepsaní. Mnoho z nich zapomenuto rodinou a příbuznými. Lidé žijící současným dnem; ten příští mohl být poslední. Nejen den, i hodina.
Díky fantazii francouzského spisovatele měl Dimitrij Sergejevič nad sebou v některých táborech ochrannou ruku kápů, rekrutujících se z kriminálních trestanců. Psychology to nijak nepřekvapí, když mnohonásobní vrazi dojatě naslouchali vyprávění o lásce d’Artagnana a paní Bonacieuxové, když je nadchl osud tajemného hraběte. Jeho bohatství také nepostrádalo na zajímavosti, byť bylo vymyšlené, jako celé dílo. Svět hodnot těchto mužů byl karikaturou normálního. Bez zaváhání by zavraždili kohokoli, a přitom byli uchváceni osobností Edmonda Dantese. Ovšem Dimitrij Sergejevič nevyprávěl celých deset let romány. Je to jen ukázka toho, jak bizarní to byl život, kdy románový příběh mohl znamenat kousek chleba zvyšující naději na přežití, či místo blíže u kamen, aby se člověk mohl alespoň trochu ohřát v sibiřských mrazech.
V jiných táborech si občas vzpomněli na to, že Dimitrij Sergejevič je vzdělaný člověk, a tak příležitostně vypomáhal v kanceláři. Psal různé podklady, ale občas také tlumočil. Po roce 1945 se v gulagu ocitlo mnoho německých válečných zajatců a než se naučili rusky, pokud to stihli, bylo třeba občas něco přetlumočit. Sice jen vzácně, ale přece. S těmito vězni se příliš nebavili. Stejně tak později, když začínaly boje v tehdejší francouzské Indočíně, setkal se Dimitrij Sergejevič v táborech s vojáky cizinecké legie. I tentokrát se mu občas hodila znalost francouzštiny. Pak se různými cestami dozvídal, že tito muži zajatí v Indočíně byli se Sovětským svazem vyměňováni za dodávky zbraní pro vietnamské bojovníky.
Když se po deseti letech Dimitrij Sergejevič dozvěděl, že je propuštěn, opustil tehdy staveniště hydroelektrárny v Bratsku na Sibiři a vybaven malým ranečkem se vydal na cestu. Osobní doklady mu nahradil proužek papíru s nezřetelným cyklostylovaným textem a jakýmsi neméně nečitelným razítkem. Nicméně i nečitelné razítko dělalo člověka. Ten papírek provázel Dimitrije Sergejeviče přes celý Sovětský svaz, protože mířil zpět do Československa. Na rozloučenou se mu totiž dostalo v táboře poučení, že smí odcestovat, dost silné to slovo na vybavení, které měl, do kteréhokoli státu Varšavské smlouvy. S oním papírkem se však dala překročit i hranice, jinak ne právě prostupná. Po cestě občas dobří lidé dali něco k jídlu, jindy se Dimitrij Sergejevič svezl načerno nákladním vlakem. Nakonec došlo k tomu, co by Dumas přes všechnu fantazii romanopisce sotva kdy napsal – bývalý vězeň, úplně bez prostředků, posléze dorazil do Prahy. I v nevzhledné postavě poznala Jelizaveta Viktorovna svého manžela.
Kruh se uzavřel. Bludný kruh, který byl jedním z četných obrazů minulého století. Příběh se dokonce dočkal epilogu, jenž si svou bizarností nezadává s předchozím dějem. Deset let po návratu z gulagu, v roce 1965, dostal Dimitrij Sergejevič na sovětském velvyslanectví v Praze další papír, tentokrát trochu většího formátu, kde v předtištěném textu bylo dopsáno jméno. Dokument hlásal, že Dimitrij Sergejevič N. je v plné míře občansky rehabilitován. Nevím, zda to byla obecná praxe. V každém případě tak kus papíru uzavřel deset let života.
Dimitrij Sergejevič o něm vyprávěl opravdu málo. Nebyly to lehké vzpomínky, a přitom by si zasloužily mnohem větší auditorium, než nás několik málo jeho přátel a známých. Jsou to dodnes varovné vzpomínky. Doporučovali jsme mu, aby je sepsal, ale nevím, že by tak učinil. Častěji jsme se bavili o věcech současných; tématika bývala velmi pestrá. Stalo se, že jednou došlo na debatu o nových vědeckých výzkumech, jejichž cílem bylo prokázat přítomnost neutrin v kosmickém záření. Tyto částice mají obrovskou energii, takže doslova prolétnou i naší planetou, jako by to nebyla žádná překážka, a proto není snadné zachytit je a prokázat jejich existenci. Dimitrij Sergejevič se nad novinovým článkem opakovaně zamýšlel a posléze jednou uzavřel, že neutrina, tím spíš, že jsou neviditelná, nejsou ve skutečnosti nic jiného než andělé, když dokonce procházejí bez nesnází pevnou hmotou. Tehdy, třebaže mne zápal mládí k tomu poháněl, jsem se z úcty ke stáří nepokoušel příliš oponovat. Teď, po mnoha letech, letos je to třicet pět let, co jsme Dimitrije Sergejeviče doprovodili na cestě poslední, kterou mu určil Bůh Hospodin, jsem nesmírně rád, že jsem se zdržel pokusů o fyzikální vysvětlování celého jevu. Muž, který poznal peklo, věděl nepochybně lépe než já co jsou andělé.
Ruská lidová/svobodná univerzita v Praze 1923-1945
Jaromír Mach
Vzhledem k sociální struktuře ruské emigrantské kolonie v ČSR byla v Ruské pomocné akci dominantní podpora ruského školství a vědy. V rámci této vskutku ojedinělé (v celosvětovém měřítku) podpory byl mimo jiné umožněn také vznik Ruské lidové univerzity v Praze, která byla založena v roce 1923, krátce po příchodu početné skupiny ruských intelektuálů do ČSR.
Činnost univerzity byla podřizována potřebám ruské emigrace. Bylo zřízeno vyučování pro negramotné příslušníky ruské emigrace. Zřizovány byly i speciální kurzy, které měly zajistit zvýšení kvalifikace a s tím spojené lepší možnosti uplatnění. Univerzita rovněž umožňovala ruským studentům, kteří studovali na čsl. vysokých školách, blíže se seznamovat se vzděláním v tradicích ruské kultury (jako jakýsi akademický most k předrevolučnímu Rusku). Těm, kteří nenavštěvovali nebo nemohli navštěvovat jinou školu, poskytla univerzita mnoho možností zvýšení úrovně vzdělání. Obyvatelům ČSR přiblížila Rusko, jeho kulturu, tradice, dějiny, obyvatele atd. Naopak ruským emigrantům se touž cestou snažila usnadnit dočasnou adaptaci. Většina ruských emigrantů totiž doufala v návrat do nebolševického Ruska. Za účelem větší popularizace (ruské) vědy pořádala každoročně populárně-vědecké přednášky v Praze a ostatních městech. Organizovala či spoluorganizovala řadu tradičních i ojedinělých kulturních a společenských akcí.
Vědecká činnost univerzity spočívala především v organizování seminářů a studijních skupin, kde se vedle vyučujících aktivně zapojovali i posluchači. Vedle toho probíhala vědecká činnost také ve Filozofické a Pedagogické společnosti.
V souvislosti s postupným snižováním počtu studentů, potažmo ruských emigrantů v Československu se univerzita více zaměřila na vědeckou činnost. Za tímto účelem byla v roce 1933 založena při univerzitě Vědecká společnost badatelská. Univerzita se zasloužila i o založení Ruského kulturně-historického muzea, které mimo jiné mapovalo kulturní činnost ruské emigrace v Československu i zahraničí.
Činnost univerzity v posledních letech její existence silně ovlivnila druhá světová válka. V rámci dozoru nad ruskou emigrací k univerzitě postupně přiřazena Historická společnost, Ruská knihovna a Škola pro ruské děti. Univerzitě bylo rovněž podřízeno Ruské gymnázium. Cílem těchto centralizačních snah bezpochyby bylo koncentrovat dozor nad ruskou emigrantskou kolonií. Zjednodušeně řečeno válka se pro příslušníky ruské emigrace redukovala na problém, koho podporovat v tomto střetnutí. Univerzita se „přiklonila" k Německu a tento postoj jí pomohl přežít válku. Ovšem bezprostředně po válce de facto zaniká, byť byla de iure zrušena až v roce 1949. Podobný osud jako univerzita má i ruské emigrantská kolonie v Československu, která po válce takřka mizí. Někteří emigranti se již asimilovali, nebo odešli do zemí okupovaných západními spojenci. V horším případě byli zatčeni sovětskou státní policií a odvezeni do SSSR. S pozvolným zánikem ruské emigrace se ztrácí jeden z hlavních a vlastně prvotní cíl univerzity, totiž zabezpečovat vědeckou, vzdělávací a kulturně-osvětovou činnost pro ruskou emigrantskou kolonii.
Za více jak dvacet let své existence zorganizovala univerzita v rámci vědeckého, vzdělávacího a kulturně-osvětového programu více než 52000 hodin s celkovou návštěvností více jak půl miliónu posluchačů. Dále vydala tiskem 17 sborníků vědeckých prací a mnoho dalších prací jednotlivých autorů v brožované podobě.
Kromě toho umožnila najít uplatnění mnoha výtečným vědcům vypovězených z Ruska. Někteří z nich se v Praze zdrželi relativně krátce a později se etablovali na jiných, především západoevropských či severoamerických vysokých školách. Ovšem bylo také velmi mnoho těch, kteří v Praze působili velkou část svého akademického života a zapsali se do československé vědy nesmazatelným způsobem.
O tom, že se univerzita (potažmo členové profesorského sboru) těšila zájmu a úctě akademického světa, svědčí i rozsáhlá korespondence, spojená s výměnou publikací. Univerzita měla kontakty s vysokými školami resp. univerzitami takřka po celém světě. Dokonce ještě po druhé světové válce žádaly některé univerzity o znovuobnovení styků.
Vzestup a tragický konec ruské emigrace v Československu
Vladimír Bystrov
Květen 1945 nepřinesl republice jen svobodu. Pro české Rusy se stal počátkem katastrofy. Ve středu dopoledne (11. 05. 2005 – poz. red. CS-magazínu) se u pravoslavného chrámu na pražských Olšanech tradičně sejde několik desítek většinou již nemladých žen a mužů. Přijdou také někteří politici i umělci, pár studentů, vnuků a pravnuků pamětníků a letos slíbil přijít i prezident republiky. Nepůjde však o vzpomínku na oběti před šedesáti lety skončené války, ale na první padlé z války další, tehdy teprve začínající a pokračující ještě čtyři následující desetiletí.
V nové vlasti
Pro ty, kdož budou vzpomínáni, začala však tato válka ještě o více než čtvrtstoletí dříve, v dalekém Rusku, které se sice v březnu 1917 zbavilo neschopné monarchie, ale vzápětí v říjnu téhož roku se ocitlo tváří v tvář mocenským zájmům a teroru bolševiků. Násilí provázející prosazování ideálů komunistické utopie vyvolalo ozbrojený odpor nejrůznějších vrstev tehdejší ruské společnosti. Postupně proti bolševikům stálo přes třicet armád a dobrovolných ozbrojených formací. Hned v říjnu 1917 vznikla také Dobrovolnická armáda proslulá tím, že ji tvořili především mladí demokraticky orientovaní důstojníci, junkeři, kadeti, posluchači vysokých škol a studenti posledních ročníků gymnázií a seminářů.
Ruští protibolševičtí politici nedokázali však tuto sílu využít. Proto po 1092 dnech zápasu vydal vrchní velitel ruské armády generál Pjotr Vrangel 11. listopadu 1920 rozkaz ukončit boj a odejít z Ruska. Přesun téměř čtvrtmilionové takzvané bílé armády do Turecka byl ukončen o necelý týden později a potom následovala již jen emigrace.
Československá republika tehdy velkoryse nabídla mladým demobilizovaným příslušníkům Dobrovolnické armády dokončení vzdělání na našich školách. Velkorysost takzvané ruské pomocné akce samozřejmě neznamenala, že naše tehdejší politická reprezentace a veřejnost přesně pochopily pohnutky, které vedly ruské elity k odmítnutí komunisty nastolovaného modelu společnosti. Šlo také do značné míry o pragmatický čin, diktovaný i zcela utilitárními ambicemi a konkrétními zájmy. Naše vysoké školy měly připravit kádry, které by buď mohly být efektivně zhodnoceny v rozvíjejícím se domácím národním hospodářství, nebo eventuálně posloužit jako naše výhodná zahraničněpolitická investice po tehdy stále ještě očekávaném návratu nekomunistických ruských sil k moci.
První mladí ruští emigranti k nám začali přicházet koncem roku 1921. Jen do roku 1928 jich u nás pak více než dva tisíce získalo různé doktorské a inženýrské tituly a další ještě na vysokých školách studovali.
V Československu nalezlo nový domov také mnoho bývalých ruských důstojníků. Generál Sergej Vojcechovskij, který se proslavil již v československých legiích v Rusku, se záhy stal třetím nejvyšším funkcionářem naší branné moci v činné službě, když byl jmenován do čela zemského vojenského velitelství v Praze.
Emigranti byli státními i soukromými úředníky, mnoho ruských inženýrů pohltily rozrůstající se Škodovy závody a další průmyslové podniky, další se prosazovali jako umělci. Rusky píšící spisovatel Konstantin Čcheidze vydával své kritikou i čtenáři nadšeně přijímané romány pouze v češtině, Boris Suchoručkov-Choslovskij byl majitelem renomované filmové půjčovny. Jiní se uchytili jako lékaři, uznávaní projektanti a architekti, uplatnili se ve vědeckých ústavech, podnikali a nejeden vybudoval vlastní obchod nebo továrnu. Zakládali rodiny s Češkami a Slovenkami a vychovávali děti. Ve druhé polovině třicátých let bylo více než 3000 bývalých ruských emigrantů již československými občany.
Část starších emigrantů, kteří nebyli spojeni krvavou zkušeností z frontových bojů s bolševiky a jejichž odchod z Ruska byl vyvolán pouze různě motivovanou neochotou přijmout komunistickou chiméru, se sice snažila bránit hlubší asimilaci a setrvávala v diaspoře, pro kterou se používá označení Rusko mimo Rusko. Ale také tato skupina byla vkořeněna do československé společnosti a vyhovoval jí její liberálně demokratický duch. Praha byla jediným městem na světě, které ruská emigrace přijala jako svůj nový domov natolik, že si zde vybudovala dokonce vlastní družstevní domy.
Na podzim 1938, v době celonárodních příprav na konflikt s nacistickým Německem, se začal v Praze z ruských emigrantů, kteří neměli československé občanství, oficiálně formovat dobrovolný kozácký jízdní oddíl „pro boj se severním sousedem“. Ostatní nastoupili v rámci všeobecné mobilizace k obraně republiky. Generál Sergej Vojcechovskij byl tehdy jmenován velitelem obrany Čech a do posledního okamžiku patřil k těm nejvyšším představitelům branné moci, kteří odmítali přijetí mnichovského diktátu. O půl roku později byl také mezi zakladateli vojenské složky domácího protifašistického odboje. Četní někdejší ruští emigranti pak bojovali v květnu 1945 na pražských barikádách.
Z Prahy do gulagu
Závěr války a vstup Rudé armády na československé území postavil ruské emigranty, kteří si u nás vybudovali nové životy, opět před volbu. Několik desítek jich podstoupilo další exodus a hledalo útočiště v neutrálních zemích, Jižní Americe nebo alespoň na území v operačním dosahu amerických a britských vojsk. Jejich děti žijí dnes v mnoha zemích světa a hrdě se deklarují jako Rusové z Prahy. V Los Angeles vybudovali pomník prvnímu československému prezidentovi T. G. Masarykovi.
Většina však novou vlast už opustit nehodlala. Jejich tragédie se začala naplňovat téměř okamžitě. Již 11. května 1945 byli první z nich zadrženi jednotkami NKVD a odvlečeni do Sovětského svazu.
Počátkem roku 1945 působilo v rámci vojsk 1. ukrajinského frontu, která osvobozovala Prahu, 7331 příslušníků NKVD. Zasahovali bez opory v jakémkoliv právu a jejich zvůle československou politickou reprezentaci zjevně zaskočila. Její prosovětský oportunismus však nedokázal čelit importu sovětského státního teroru a ani zabránit pronásledování vlastních občanů. Opatrné diplomatické kroky, snažící se o osvobození odvlečených, byly Sovětským svazem přijímány s nelibostí a na víc se československé politické kruhy nezmohly. Kromě toho již působily síly, zejména na komunisty ovládaném ministerstvu vnitra, které působení orgánů NKVD dokonce ochotně napomáhaly.
Mezi prvními byl hned 11. května 1945 odvlečen architekt Michail Kovalevskij, spoluautor projektu Jiráskova mostu v Praze, téhož dne padl do rukou NKVD poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v Československu a chargé d’affaires Prozatímní ruské vlády v Praze Vladimír Rafalskij, 12. května byl odvlečen generál Sergej Vojcechovskij a s ním téhož dne bývalý velitel těžké bombardovací letky československé armády štábní kapitán Nikolaj Petrov. Zatím bylo doloženo téměř 400 případů únosů.
Bývalí ruští emigranti byli sovětskými soudy okamžitě odsuzováni do nejtěžších trestních táborů. Jen necelé pětině se podařilo po letech s nenávratně podlomeným zdravím vrátit se ke svým rodinám do Československa a dnes již nikdo z nich nežije. Většina však útrapy sibiřských táborů nepřežila, byli pohřbeni do bezejmenných hrobů a stali se posledními padlými ve válce, kterou bolševičtí vizionáři vnutili nejprve Rusku, a prvními padlými ve válce, která tenkrát před šedesáti lety na nás teprve čekala.
(Respekt, www.respekt.cz)
Osudy ruské emigrace v Československu
[30.10.2005] - Historické obzory - Martina Lustigová
V pátek jsme si připomněli výročí vzniku samostatného československého státu a to je příležitost k poodhalení další kapitoly z dějin Československé republiky. Ta se totiž stala útočištěm ruské protibolševické emigrace. Kdy do Československa ruská emigrace přicházela? Kdo ji tvořil? Jak se jí v Československu vedlo? To všechno se dozvíte v následujících minutách od mých hostů: Anastázie Kopřivové a Lukáše Babky.
"Ačkoliv se mluví o ruské emigraci, jejími příslušníky byli občané bývalého ruského impéria. Čili nešlo jen o etnické Rusy, i když těch zde pochopitelně bylo nejvíce. Podstatně méně bylo Ukrajinců, ještě méně bylo Bělorusů. Ale to jsou jenom ty tři hlavní skupiny. Kromě toho zde byli i ostatní národnostní skupiny ruské říše," vysvětluje historik Lukáš Babka.
Rusové, kteří se ocitli v Československu, sem pochopitelně nepřišli najednou, ale v několika časových vlnách. O tom už více historička Anastázie Kopřivová: "První byli zajatci z první světové války, carská armáda. Ti byli částečně umístěni v zajateckých táborech na území Českých zemí, ale také na území Rakouska a Maďarska, tedy po celém území Rakousko-Uherska. Protože jich bylo hodně a zdejší poměry byly poměrně liberální, byli rozebíráni na zemědělské práce. Mohly tam přijít ženy, protože jejich manželé byli zase v Rusku na frontě nebo v zajateckých táborech, a požádat o pomoc do zemědělství. Takže ne všichni se po skončení války vrátili ze zajateckých táborů domů, část jich tady zůstala. Další vlny byly spojené s ústupem dobrovolnické armády na jih Ruska nebo s porážkou Judeničovy armády na severu. Část přicházela s legionáři." Do Čech tehdy přišli většinou muži - bylo jich až 80%. A mezi nimi převládali mladíci ve vojenském věku. Většinou šlo o mladé muže, kteří neměli dostudované gymnázium nebo studovali vysokou školu.
Na pomoc ruské emigraci byl vyhlášen program mezinárodních akcí. V Československu tento program fungoval na státní úrovni. "To byla ta Ruská pomocná akce. Nabídlo se, že Československo přijme na své území určité množství mladých vojáků, kterým poskystne možnost se vzdělávat, pak přijme určitý počet kozáků, kteří byli ze zemědělského prostředí, aby tady poznali evropské zemědělské techniky, dále invalidy, spisovatele, vědce, kteří by mohli působit na školách," upřesňuje Anastázie Kopřivová. Podmínkou bylo, aby nešlo o emigraci politickou. Československo se tak bránilo příchodu monarchistů nebo anarchistů. Další podmínkou bylo, že ti, kdo přijdou do Československa, sundají uniformy a odevzdají zbraně. "Pomocná akce byla rozpočítaná na maximálně 5 až 8 let a počítala s dobou potřebnou na dokončení vzdělání s tím, že zatím se to v Rusku usadí, revoluce vyšumí, poměry se normalizují a tahle evropsky vzdělaná vrstva se vrátí a bude tam normálně pracovat."
Vedle státu ruským emigrantům pomáhali také bohatí slavjanofilové - bankéři, statkáři, podnikatelé. Mezi nimi je třeba vyzvdihnout Karla Kramáře. Dveře domu manželů Kramářových byly pro ruskou emigraci vždy otevřené. Na pomoci se podílel také Československý červený kříž, který se staral o válečné invalidy a o lidi, kteří se neobešli bez pomoci.
Ruská emigrace měla v Československu k dispozici řadu svých institucí. Jednou z nich byl například Ruský historický zahraniční archiv. Ten představí Lukáš Babka: "Tato instituce vznikla v první polovině 20. let při ministerstvu zahraničních věcí. Jejím úkolem bylo shromažďovat archivní a knižní dokumenty, které se týkaly problematiky ruské revoluce a ruské emigrace. Byla to světově ojedinělá instituce, která shromáždila data o ohromném množství příslušníků ruské protibolševické emigrace. Po dlouhá léta stál v jejím čele známý český historik Jan Slavík." Příznačný byl konec této instituce: v roce 1945 byla její archivní část darována československým státem Sovětskému svazu. To samozřejmě jen přispělo k usnadnění stíhání příslušníků emigrace sovětskými úřady. Další inistitucí ruských emigrantů byla Slovanská knihovna: "Vznikla v roce 1924 rovněž při ministerstvu zahraničních věcí. Shromažďovala písemnosti nejprve pouze ruské provenience, postupně vznikla i ostatní slovanská oddělení."
Část emigrace zastihla na začátku 30. let ekonomická krize. Tehdy bylo pro emigranty velice složité najít práci, protože platil zákon, který upřednostňoval české pracovníky před cizinci. Tak například ruští lékaři nemohli být zaměstnáváni ve velkých městech nebo nemohli provozovat soukromou praxi a odcházeli na venkov. Ti, kteří se tady ve 30. letech vůbec neuchytili, odcházeli po absolvování školy do zahraničí - například do francouzských kolonií v Africe.
Ruské emigraci se ještě přitížilo, když Československo v roce 1934 uznalo Sovětský svaz. "V okamžiku, kdy se podepsala smlouva, vzniklo vyslanectví. A to vyslanectví už oficiálně protestovalo proti podpoře ruské emigrace československou vládou. Takže třeba šel oficiální příkaz, že už nikdy nesmějí být představitelé československé vlády třeba tištěni na nějakých pozvánkách - například být garantem ruského emigrantského plesu nebo nějakého sjezdu. Takže tehdy jim začaly potíže. A řešili to buď tak, že přijali československé občanství a pak už se na ně všechny úřady dívaly jako na občany československé republiky nebo zůstali a měli nansenovské pasy a z toho pak plynula řada nevýhod."
Přišla druhá světová válka. I pro ruské emigranty to bylo velice těžké období. Na jaře roku 1945 se pak příslušníci ruské emigrace museli rozhodnout, jak se postaví k postupu Rudé armády. Budou ji vítat? Spolehnou se na československé občanství s tím, že je před sovětskou mocí ochrání? Nebo před Rudou armádou, spolu s níž do českých měst přicházelo zatýkání příslušníků emigrace, utečou? "Dva dny po vstupu Rudé armády do Prahy (tj. 11. května) začalo zatýkání mezi určitými kruhy ruské emigrace. Přišly sem orgány SMERŠ a zatýkaly ruské emigranty. Nutno říci, že ty materiály, které byly v tom archivu možná potom posloužily k dodatečným vypracováním rozsudků, ale ty seznamy, podle kterých zatýkali, byly připravené dávno za první republiky, ještě před válkou. Oni tady emigranti žili vcelku spokojeně a netajili jména, články psali pod svými jmény, obsahy článků byly známé, spolky byly známé. Takže sovětské vyslanectví a jeho pracovníci měli tohle všechno připravené už před začátkem války," vysvětluje Anastázie Kopřivová. A Lukáš Babka k tomu dodává: "Co se týče perzekuce po roce 1945, dle všech dosavadních výzkumů to lze charakterizovat tak, že počet odvlečených příslušníků emigrace se pohyboval řádově ve stovkách. Všichni lidé, kteří se vrátili, se vrátili v průběhu 50. let (nejvíce v polovině 50. let) a počet těchto navrátilců se pohybuje v řádech desítek. Čili naprostá většina lidí odvlečených do Sovětského svazu tam také našla svůj hrob."
Část emigrace v Československu zůstala i po roce 1948. To už ale šlo o děti nebo dokonce vnuky těch, kdo do Československa přišli po roce 1917. "A teď se to zase rozdělilo. Ženy, které ztratily svoje ruské příjmení, se velice často tvářily, že jaktěživ neměly s ruskou emigrací nic společného. Z hlediska české společnosti to byly zase mlýnské kameny, protože část společnosti prostě říkala: ´Žádné Rusy!´ Čast Rusů se zase aktivně zapojila do činnosti komunistické strany. To jsou hrozně složité věci. Ale vím, že třetí pokolení už často vůbec nepřizná, že s tím vlastně měli něco společného. A muži, kteří nesli jméno a jejich dědeček byl z té vrstvy emigrace, to už vůbec necítí. Zapojili se do české společnosti a česká společnost už to nevnímá. Pro českou společnost je Kuščynskij vynikající český fotograf. Michal Ajvaz, který letos dostal cenu Jaroslava Seiferta, je český spisovatel," uzavírá Anastázie Kopřivová . /Mgr. Anastasie Kopřivová-Vukolová/
Ruská emigrace